Pověsti Vítkova Hrádku

Neexistuje snad hrad či hradní zřícenina, která by nebyla opředena historkami a záhadami. Mnohé hrady a zámky se chlubí třeba Bílou paní. Tu byste sice na Vítkově Hrádku hledali marně, ale i tento strážní hrad a jeho panství má své zajímavé pověsti. A to dokonce čtyři:

Tři mrtví bratři

První z pověstí vypráví o osudu rodiny, která žila na samotě u Růžového Vrchu. Zde žil chudý dělník s mnoha dětmi. Poté, co mu zemřela žena, našli ho lidé oběšeného v lese. Když si bratr nebožtíka uvědomil, jaká hanba tím padla na celou rodinu, neudržel se a mrtvému vyťal políček. Svého činu však začal litovat. Vyčítal si i to, že se nepostaral o děti mrtvého bratra. Také on se proto zakrátko ve své chalupě oběsil. Nejmladší bratr však chtěl okolí ukázat, že je lepší než jeho dva mrtví sourozenci a nebožtíkovi dal políčky dva. Neušel tím ale četným posměškům od zlomyslných lidí, a proto se zanedlouho na lípě za vsí oběsil i on.

Všichni tři mrtví bratři nemohli za svůj hřích být pochováni ve vysvěcené půdě, a tak byli zahrabáni na pustém místě v lese, který obklopoval Vítkův Hrádek. 

Hříšný kněz

Podle druhé legendy můžete dodnes na Vítkově Hrádku zaslechnout smutné kvílení kněze, který za svého života krutě zhřešil. Svedl totiž mladou dívku, která u něj v kostele hledala duchovní útěchu. Byla tak krásná, že kněz ztratil hlavu a porušil slib celibátu. Místo duchovní útěchy kněz chvilkou rozkoše uškodil děvčeti a tím i sobě. Nešťastnice pozbyla veškerých nadějí na spásu a prožila život prostopášně. Před smrtí pak proklela původce svého pádu.
Kněz se snažil na opovrženíhodný skutek zapomenout a tvářil se dál, že se nic nestalo. Jenže když svého hříchu nelitoval a ani se nekál, kletba zabrala. Kněz totiž v poslední své hodince na smrtelné posteli chtěl nakonec poprosit Boha za odpuštění, ale hlas se mu zadrhl v hrdle. Jeho duše tak nenašla pokoje a od těch dob prý bloudí od kostela ke Hrádku a kvílí a zkroušeně volá o pomoc. 

Vyléčený mor

Třetí pověst praví, že přišel k vltavskému převozníkovi pod Vítkovým Hrádkem jednou muž v rudém plášti. Nechal se mlčky převézt na druhý břeh a když opouštěl pramici, podal převozníkovi minci a řekl jen: "Od této chvíle tu bude tolik mrtvých, kolik je dní v roce..."
Jak řekl, tak se brzy stalo. Morová hrůza zachvátila celý kraj. Jednoho dne na Vítkův Hrádek přiletěl zvláštní ptáček a stále dokola zpíval "Encián, bedrník, encián, bedrník..."
Lidé ptáčka poslechli, začali po celém okolí pečlivě sbírat encián (neboli hořec) a bedrník (neboli anýz). Bylinky sušili, pili z nich odvary a morové soužení rychle pomíjelo a pomíjelo, až ustalo docela.

Poklad na Vítkově Hrádku

Co by to bylo za hrad bez tajemného pokladu. A právě o něm je naše poslední legenda.
Říká se, že z Vítkova Hrádku vede tajná podzemní chodba, ve které je ukryt poklad obrovské ceny. Střeží jej však strašlivý pekelník a kdo chce poklad najít, nesmí při hledání promluvit jediné slůvko.
Kdysi se tři muži vydali o Velkém pátku, kdy se země otvírá, hledat tento bájný poklad. Pečlivě zkoumali cestu, les i podhradí až objevili skutečně podzemní chodbu a vstoupili směle dovnitř. Po dlouhých minutách úzkou a tmavou kamennou chodbou došli do veliké místnosti ozářené smolnou loučí. Tam spatřili velkou truhlu, na které seděl skutečný a děsivý čert.
Jeden z mužů se k smrti polekal a vykřikl: "Ježíš Marjá Josefe!" Na to se ozval děsivý rachot kamení, chodba se zatřásla a čert i s truhlou se propadl do nitra země.

I blízký kostel Božího Těla ve Svatém Tomáši má svou pověst.

V kostele býval obraz svatého Tomáše apoštola. Lid o něm věřil, že má zázračnou moc. V den svátku tohoto světce (3. července) putovala nespočetná procesí konat v kostele pobožnosti. Přicházeli sem poutníci z Čech i ze sousedních Rakous a Německa a prosili svatého Tomáše o přímluvu u Boha, aby jim odpustil jejich hříchy.

V noci, v předvečer svátku, spěchali prý ke kostelu také všichni zesnulí toho jména. Shromáždili se okolo kostela, očekávali příchod svého patrona. Před půlnocí se vždy ozval tmou dusot koňských kopyt a vzápětí přijel světec na bělouši v zlatém, zářícím šatě.

Vstoupil do kostela, kostel zaplál tisícem světel, jako by jej zachvátil požár. Tomášové vešli za ním, poklekli, počali se modliti za věčné spasení a za blaho své země. Když skončili modlitbu, svatý Tomáš jim požehnal a v tu chvíli zhasla všechna světla. Postavy klečících se změnily v duchy a rázem zmizely.